Původně jsem chtěl nazvat svůj příspěvek Bohemo Bohemini lupus, což mělo být něco jako Čech Čechu vlkem, ale jednak si nejsem příliš jistý svou gymnaziální latinou a skloňováním podstatných jmen a pak to samotné tvrzení možná není úplně pravda. Čím to je, že v sobě máme jakousi ostražitost namířenou do vlastních řad? 

​

Kdysi jsem jel jako průvodce zájezdu Poláků na francouzskou Riviéru. Na parkovišti poblíž Nice stalo asi osm českých autobusů a dva polské. Všichni z mého polského autobusu se běželi přivítat s druhým polským autobusem.  Objímali se, třepali si rukou, zatímco Češi na sebe jen nedůvěřivě pokukovali z dálky.  Stejně tak, když jsme někde v cizině  v obchodě a bavíme se s přáteli nebo rodinou česky. Jakmile zdálky slyšíme češtinu, tak automaticky zmlkneme. Taky to máte tak? To Slováci se jdou zeptat, odkud krajané jsou, domluví si kávičku. My mlčíme. Přitom máme se Slováky nebo Poláky společné kořeny, historii, zkušenosti. Proč si nepadneme okolo krku na první dobrou? 

​

Já jsem celkem asi 16 let mimo rodnou hroudu, z toho 12 let ve Švýcarsku, kde pracuji jako lékař ve výzkumu. Být Čechem v mém oboru příliš výhod neskýtá, protože kolem sebe skoro žádné jiné Čechy nemám. To francouzský, italský nebo německý šéf si k sobě vezme statisticky častěji své krajany. Krajanské spolky jiných národů pomáhají svým krajanům v začátcích, poskytují jim zázemí, rady a někdy dokonce finanční pomoc. „Vítej krajane!“ oproti našemu „Šmarja, další Čech!  Co sem furt lezou?“. Ono být českým emigrantem bylo v minulosti často velmi bolestně vykoupeno a zaslouženo. Dnes stačí lístek na autobus za pár korun a nejčastější slogan: „Hledám jakoukoliv práci!“. Často to jsou i kvalifikovaní lidé, kteří jsou zklamáni svým dosavadním životem a odjíždějí si „vyčistit hlavu“.  S nekvalifikovanou pracovní silou se pak ředí i naše reputace, kterou zde předchozí generace s námahou budovaly.